Píseň Pro Slávka Janouška

Píseň pro Slávka Janouška

Bylo mi šestnáct let
děsně mi voněl svět
seděl jsem v imaginární hospodě
Ten chlápek, co tam hrál
tehdy mě vážně bral
a já chtěl být jednou jako on

Foglar se nesměl číst
bolševik utáhl píst
v imaginární hospodě
šel panák na panák
čekání na zázrak
patřilo k době stejně jako strach

A jestli mládí se z principu nezávidí
chtěl bych vidět ty fronty šťastných starých lidí
všechno ti můžou vzít
ale vzpomínky ne, ty ne, ty ne

Jak kolem letěl čas
hledal si každý z nás
svou imaginární hospodu
Tak jeden začal pít
druhý má navždy klid
nás malý boty tlačily dál

A jestli talent se z principu nezávidí
chtěl bych vidět ty fronty šťastných malých lidí
všechno ti můžou vzít
ale nadání ne, to ne, to ne

Přešly nás dějiny
i vláda spodiny
a my dva v imaginární hospodě
Jsme pořád mařeny
úchylný na ženy
a mluví nám to čím dál líp (a víc)

A jestli velký knír velkého ducha značí
tak si pamatuj že byli jsme a budem mladší
Všechno ti můžou vzít
ale zkušenost, tu ne, tu ne

Teď je nám šestnáct let
a kolem voní svět
a v naší imaginární hospodě
se pořád hraje dál
ach kdo by vzpomínal
když máme všechno ještě před sebou

A jestli vrásky jsou z principu úctyhodné
ať v té slávě plavou jiné, Slávo, my ne
všechno ti můžou vzít,
ale, ale ... sakra, co bylo to poslední
jo, už vím,
ale Alzheimra ne, to ne ... no co ... co to ... jsem ti...
Slávku touhle písní vlastně chtěl říct...
ale ono už je to celkem jedno.